FÍÍÍHA

VÁNOČNÍ POHÁDKA DO ADVENTNÍHO KALENDÁŘE

     Byla jednou jedna holčička. Měla tři roky a jmenovala se Agnes. Všichni jí ale říkali Žiži - máma, táta, kamarádi i ve školce jí tak říkaly paní učitelky. Tahle Žiži od Ježíška dostala pletené rukavice. Ach, jak ty byly krásné! A jak hřály! Žiži už se nemohla dočkat, až si je hned druhý den vezme na procházku. Rukavice zářily v barvách duhy. Ale nebyly to palčáky pro mrňata. Kdepak, tyhle měly pro každý prst vlastní spacáček. Byly to rukavice pro velké děti. 

     Na Boží hod vánoční si Žiži skutečně vzala rukavice na procházku do parku. Sice mrzlo, ale sníh ve městě nebyl. V tom parku se stalo něco podivného. Na krátký okamžik se v něm rozhostilo úplné ticho a do toho úplného ticha zaslechla Žiži slabounké “Fíííha!” Žiži se podívala na svou levou rukavici, protože se jí zdálo, že zvuk přichází odtamtud. A opravdu, na rukavici našla maličkou sněhovou vločku. 

     “Ty jsi krásná. Kde ses tady vzala?” vydechla překvapená Žiži.

     “Uklouzla jsem na zmrzlém mráčku tam nahoře a už to bylo,” fňukla smutně sněhová vločka.

     “A víc vás tam není? Že by vás uklouzlo víc a konečně by pořádně sněžilo,” vyzvídala Žiži.

     “Je nás tam spousta, ale jsme maličké, a než spadneme na zem, musíme vyrůst,” špitla vločka.

     “Zpátky nahoru ti to nejde?” přemýšlela Žiži, jak by osamělé vločce pomohla. 

     “Fíííha, to nejde. To jde jen jednou v roce, když je Štědrý den.”

     “Ten byl včera,” pokrčila rameny Žiži.

     “Fíííha, to je až za rok. 364 dní. Co budu dělat?”

     “Vezmu tě k nám domů a budeme kamarádky,” rozhodla Žiži.

     Jak Žiži řekla, tak udělala. Doma vločku rychle ale opatrně překulila do mrazničky. Tam se vločce líbilo, protože v mrazničce mrzlo až to praštělo. Nehrozilo tedy, že se rozpustí a zmizí. A protože vločka na všechno nové říkala “Fíííha!”, dostala od Žiži jméno Fíííha.

     Žiži a Fíííha se opravdu skamarádily. Fíííha moc ráda jedla a ochutnávala nové věci. Jelikož byla průsvitná, tak se vždycky obarvila podle toho, co zrovna snědla. Když ochutnala mraženou jahodu, zčervenala. Když borůvku, zfialověla. A když jednou ochutnala zmrzlou kuličku hrášku, celá zezelenala.

     Společně s Žiži se tím náramně bavily celý rok. Fíííha jedla mražené ovoce i mraženou zeleninu a nejen to. Žiži jí totiž nosila i čerstvé dobroty. Podle toho, co zrovna dozrávalo - třešně, meruňky, broskve, rybíz, okurky, rajčátka, papriky, jablíčka, hrušky, maliny i ostružiny. Fíííha vždycky jen vykřikla “FÍÍÍHA!”, dobrotu slupla a patřičně se zbarvila, podle toho, co to zrovna bylo. V létě si pak obě pochutnávaly na nanucích a zmrzlině. Žiži měla nejraději čokoládovou, Fííha jedla všechny příchutě s vášní sněhové vločky. Za ten rok u Žiži vyzkoušela Fíííha víc barev než měla Žiži na těch svých rukavicích od Ježíška. 

     Rok oběma utekl jako voda v dravé řece. Byly tu zase Vánoce. Fíííha mezitím pořádně vyrostla a zesílila. Už to nebyla prťavoučká sněhová vločka, ale veliká vločka plná sněhu. To měla z toho, jak ráda jedla zeleninu, ovoce, nanuky a zmrzlinu. 

     Když nastal Štědrý den, počkala Žiži, až se setmí. Pak opatrně Fíííhu překulila na svou ježíškovskou rukavici. Otevřela okno a ruku, na které Fíííha už netrpělivě čekala, vystrčila ven. Objevil se tenký pramínek ledově bílého světla a Fíííha se po něm začala kutálet vzhůru. Žiži jí ještě dlouho mávala na rozloučenou. Byla sice trošku smutná, ale jen ždibíček. Věděla, že Fíííha musí domů do mraků, u ní byla jen na návštěvě. Žiži rychle začala vzpomínat, co všechno spolu za ten rok prožily, a na obličeji se jí rozlil široký úsměv.

     Jakmile se Žiži druhý den probudila, hned běžela k oknu. Odhrnula závěs a podívala se ven. Celé město bylo přikryté huňatou sněhovou peřinou. Z nebe se dál sypaly obří sněhové vločky jakoby nikdy neměly přestat. “Fíííha!” vykřikla Žiži a těšila se, jak si venku postaví obrovského sněhuláka. 

KONEC.